Příběh

Lukáš Hirka (*1986) pochází z Frýdku-Místku. Vystudoval obor výpočetní technika a IT, ale za monitorem dlouho nevydržel. Od mládí ho zajímal sport a pobyt v přírodě. Chodil do skautského oddílu, hrál závodně hokej, věnoval se bojovým sportům. Volné chvíle trávil čundrováním a airsoftem v nedalekých Beskydech, takže když v roce 2004 přišel s nápadem vstoupit do armády, rodiče to příliš nepřekvapilo.

Kariéru profesionálního vojáka začal u 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích. Sloužil jako kulometník 1. mechanizované roty, později jako starší průzkumník průzkumné čety. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití. Je držitelem ocenění C.E.F.E. Zlatý jaguár za výcvik přežití v džungli ve Francouzské Guayaně nebo ocenění Alpská protěž za výcvik přežití v zimních podmínkách Francouzských Alp.

Na svou první zahraniční misi odjel v roce 2008 do Kosova. Po roce a půl odletěl na misi ISAF do Afghánistánu, kam se v roce 2012 vrátil v rámci mise PRT.

Lukášovy plány se změnily 7. září 2012.

V půl druhé odpoledne došlo k raketovému útoku na základnu Shank v provincii Lógar. Lukáš měl po službě, byl jen v triku, šortkách a žabkách, když jedna raketa explodovala po nárazu do ochranného valu základny. Tlaková vlna, střepiny a úlomky betonu ho zasáhly zhruba dva metry od protiraketového krytu.

Bezprostředně po zranění byl ošetřen v polní nemocnici základny a za další tři hodiny už ležel na operačním sále americké vojenské nemocnice v Kábulu. Lékaři mu vyčistili a ošetřili rány od střepin na zádech a hrudníku a odsáli hematom z rozbité hlavy. Odstranili mu kostní úlomky rozseté v mozku a také velkou část lebky, aby zabránili fatálnímu otoku mozku (pozn. dekompresní kraniektomie).

Ústřední vojenská nemocnice Střešovice

Po čtyřiceti hodinách od zranění přistál na letišti v Praze Kbelích armádní letoun programu Stratevac (pozn. Strategic Evacuation). Těžce zraněný šestadvacetiletý Lukáš Hirka se do Vojenské nemocnice ve Střešovicích dostal 8. září minutu před půlnocí.

Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Pokusy o jeho probuzení vedly pouze k dalším komplikacím. Lukášovi selhávaly orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečně se mu okysličovala krev, přidaly se problémy s termoregulací těla, ataky febrilií, třesu, tachykardie. Komplikace způsobovala i chlamydiová infekce, kterou si v krvi přivezl z kurzu přežití v jihoamerické džungli.

Největší starosti rodině způsoboval ale fakt, že lékaři nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a střepin, které pronikly přes lebku, byl mozek výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu. Lukáš sice otvíral spontánně oči, ale nefixoval pohled, pozornost. Jeho stav byl diagnostikován jako "stabilizovaný apalický syndrom bez možnosti neurochirurgického zlepšení”. Z pohledu medicíny tedy šestadvacetiletý voják žil, ale svět kolem sebe nevnímal.

Přesto mu rodina u lůžka trpělivě opakovala, co se s ním stalo, kde je a proč. „Byla to jen intuice. Lékaři byli skeptičtí, ale my si říkali, že pokud vnímá, musí být strašně zmatený, protože netuší, kde je a co se s ním děje,“ vzpomíná Lukášův otec Jiří Hirka. Jeho druhý syn Tomáš, povoláním také voják, si zařídil ve vojenské nemocnici praxi. Staral se o staršího bratra každou volnou chvíli, učil se, jak rehabilitovat člověka ve vegetativním stavu bazální stimulací. Povídal si s ním, nosil mu kousky jídla od oběda, aby Lukáš cítil vůně a stimuloval tak mozek. Telefonoval rodičům, když to vypadalo, že bratr další kritický stav už nezvládne. „Neprosili jsme Boha, aby nám Lukiho nechal na světě za každou cenu. My prosili o to, aby pokud tady zůstane a sám bude chtít, abychom měli sílu pomoct mu vrátit se do života," vzpomíná Jiří Hirka na dny, které se zapsaly celé rodině hluboko do paměti.

Vojenská nemocnice Olomouc

Po dvou měsících byl vrtulníkem transportován do Vojenské nemocnice Olomouc na jednotku intenzivní péče (OCHRIP). Nohy, ruce, bránici, obličej měl zkroucené spasticitou (pozn. křeč, která má původ v poranění mozku), velmi omezeně pohyboval pravou rukou, sužovaly ho epileptické záchvaty a nekončící bolesti hlavy. Díky močovému katetru trpěl opakovanými záněty močových cest. Přestože dýchal sám, kvůli zahleňování, kyslíku a případným komplikacím měl v krku trvale tracheostomii. Se světem proto rok a půl komunikoval jen mrkáním očí.

Celou dobu se u něj střídala rodina, která se odmítla smířit se závěry lékařských konzilií, že Lukášův stav je neměnný a čeká ho jen pomalé umírání v nemocnici. Sílu čerpali z přesvědčení, že jejich syn vnímá. Už v pražské ÚVN si totiž všimli, že Lukáš občas reaguje na podněty (pozn. nebylo jasné, zda cíleně či zda jde o náhodné reakce). Vytiskli proto písmena abecedy, ukazovali mu je a nahlas četli. Když písmeno poznal, mrkl. Velmi cennou inspirací jim byl příběh Jean-Dominique Baubyho. Šéfredaktor francouzské Elle ve třiačtyřiceti letech kompletně ochrnul po mozkové příhodě. Přesto dokázal mrkáním očí napsat se svou terapeutkou knihu, podle které vznikl film Skafandr a motýl. Právě ten rodině Hirků napověděl, jak se cítí jejich syn uvězněný ve vlastním těle. Rodina se proto rozhodla, že pokud to alespoň trochu půjde, naučí se péči o Lukáše a časem si ho vezmou domů.

Od 4. dubna do 23. července 2013 byli rodiče u Lukáše každý den. V praxi to představovalo denní dojíždění z Frýdku-Místku do sto kilometrů vzdálené Olomouce. "Vyjížděli jsme hned po práci. Dáša mě dokonce krmila za volantem, abychom neztráceli čas. Vstávali jsme v pět ráno a spát chodili po půlnoci." Učili se základy bazální stimulace, odsávání hlenů z plic, polohování, celkovou péči o nemohoucího člověka. Mluvili na něj, četli mu, vyprávěli příběhy. Neustále mu vysvětlovali, kdo je, kde je a co se stalo. Poprvé se ale začaly objevovat epileptické záchvaty.

Když nemocnice musela vyhlásit v době chřipkové epidemie šestitýdenní karanténu, Lukášovi každý den přes Skype předčítali knihy. "Já jsem vodohospodář, Dáška se zabývala účetnictvím, takže jsme vůbec neměli ponětí, jak se Lukáše dotknout, ani jak ho otočit. Co s ním můžeme dělat, co nemůžeme, abychom mu neublížili. Nevěděli jsme ani, jak mu dát kaši, aby nezapomněl polykat a přitom se neudusil.”

Fyzioterapeutka Šárka Smíšková rodině ukázala, jak s Lukášem rehabilitovat, jak procvičovat bránici (pozn. což bylo zcela zásadní, aby nemusel používat plicní ventilátor), obličejové svaly nebo uvolňovat křečí ztuhlé ruce a nohy. “Věděli jsme, že jestli Lukáše chceme jednou vzít domů, nemůžeme za ním jezdit popovídat si a politovat ho, ale tvrdě s ním makat. Protože dvacetiminutová rehabilitace, kterou zajišťovala nemocnice, by nic nezměnila.”

V zeleně vymalovaném pokoji a s panelem lékařských přístrojů za hlavou strávil Lukáš přes půl roku. Na polohovatelné posteli nebo usazený v invalidním křesle. Jeho nemocniční pokoj se postupně plnil plyšáky a dopisy, které mu posílaly děti kamarádů a kolegů, před očima měl velkou nástěnku s fotografiemi, které připomínaly jeho bývalý život. Navštěvovali ho tam přátelé, bývalí velitelé, přijel za ním i do té doby nejznámější válečný veterán s poraněným mozkem, Jiří Regi Schams.

Lukáš si na dlouhé a pomalé dny v Olomouci nevzpomíná. “Zřejmě jsem byl hodně utlumený sedativy, ale z té doby si pamatuji jen pár střípků. Tváře a fórky kamarádů z mé jednotky nebo hlas mámy, která mi četla knihy.”

I když Lukáš dělal pokroky, bylo jasné, že pobyt v nemocnici mu, kromě stabilizace zdravotního stavu, nemá co dalšího nabídnout. Potřeboval rehabilitovat, aby se podařilo co nejvíce uvolnit ruce, obličejové a dýchací svaly, bránici a nohy, které byl zkroucené spasticitou.

Sanatoria Klimkovice

Možností se ukázal být neurorehabilitační program v Sanatoriích Klimkovice nedaleko Ostravy. Po konzultacích s managementech sanatorií a lékaři se rodina rozhodla, že Lukáš si zaslouží dostat šanci. “I kdyby zemřel, dávalo to větší smysl, než aby pomalu umíral v nemocnici. Museli jsme něco udělat.”

Následovala velmi náročná a složitá procedura. Lukáš byl stále profesionálním vojákem a podléhal tak procesním pravidlům Armády ČR. Rodina musela vynaložit hodně úsilí a za syna převzít veškerou zodpovědnost, protože přesun do Klimkovic byl považován za velice riskantní. Pobyt byl navíc podmíněný zajištěním financování nákladné rehabilitace a také zajištění nepřetržité péče o Lukáše. Sanatoria Klimkovice totiž nebyly na pacienty v tak vážném stavu zařízené. Dále bylo nutné zajistit speciální polohovací postel a křeslo, sehnat odsávačku hlenů a spoustu dalších pomůcek včetně speciálních léků.

O financování rehabilitací a pobytu se kromě rodiny postaraly Vojenská zdravotní pojišťovna, armáda a ministerstvo obrany. Během čtyř let bylo financování a pobyt několikrát revidovány, ale díky tomu, že u Lukáše byl jasný progres zdravotního stavu, nevyvstal při proplácení výraznější problém.

V červenci 2013 k přestěhování skutečně došlo. S Lukášem se do Klimkovic přestěhovala i jeho matka Dáša Hirková, která se o něj musela začít kompletně starat. Ve volných chvílích se sice snažila pracovat na dálku, ale brzy se ukázalo, že to je nezvladatelné. Péče o syna vyžadovala čtyřiadvacetihodinové nasazení, sedm dní v týdnu. Zároveň ale neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na příspěvky na péči, protože Lukáš nerehabilitoval doma, ale v zařízení.

Otec Jiří Hirka se musel postarat o zázemí a veškeré produkční záležitosti. Komunikoval s armádou, VoZP, managementem sanatoria, různými organizacemi i jednotlivci. Sháněl a konzultoval další postup Lukášovo léčby se specialisty, vyjednával proplácení pobytu a rehabilitací a staral se o tisíce dalších věcí. To vše při zaměstnání, ve kterém mu naštěstí v rámci možností vycházeli vstříc a podporovali ho. Po práci jezdil z Ostravy do Klimkovic, aby s Lukášem mohl cvičit nebo si jen povídat a trávit s ním společný čas.

Do sanatoria za Lukášem jezdil i bratr Tomáš s přítelkyní Lucií a dcerou Viktorkou. S bratrem cvičil a podporoval ho, vtipkovali spolu a když už to bylo možné, bral Lukáše na výlety. Podílel se na všech důležitých rozhodování. Když byl na misi v Mali, pravidelně si volali. Nejen péče, ale i psychická podpora, které se od každého člena rodiny Lukášovi dostávalo, byly zásadní v procesu jeho uzdravování.

Zpočátku pobytu v Sanatoriích Klimkovice se rehabilitace odehrávala pouze v pokoji. Za Lukášem, který byl stále ve stavu vigilního kómatu, docházely ergoterapeutka a fyzioterapeutka. Déle než hodinu s ním ale cvičit nemohly, protože pro něj bylo vše velmi vyčerpávající. Měl navíc problémy s termoregulací těla a brzdily ho časté infekce.

Cvičení probíhalo tak, že terapeutky se Lukášovi, který ležel na posteli a s vytřeštěnýma očima zíral do stropu, snažily rozmasírovat prsty, ruce, nohy a mimické svaly a přitom mu neustále vysvětlovaly, kde se ho dotýkají a co má cítit. Cílem bylo přinutit mozek, aby vnímal svaly, mimické svaly, končetiny, trup.

Silné křeče žvýkacích svalů komplikovaly Lukášovi přijímat potravu. Měl sice přímo do žaludku zavedenou sondu pro umělou výživu, Dáša mu ale vařila různé kaše a trpělivě se mu je snažila dávat na lžičce. “Pět deka kaše jsem do něj dostávala třeba dvacet minut. Trénovala jsem na manželovi, protože jsem potřebovala zjistit, jak hustá musí být kaše, aby stekla ležícímu člověku do krku a přitom se neudusil nebo nezačal dávit.”

Aby se mohl Lukáš posunout a naplno začít využívat potenciál neurorehabilitace v Klimkovicích, bylo mu potřeba uzavřít lebku. Tu měl rok otevřenou v důsledku zranění a také kvůli zabránění otoku mozku. Operace měla dva významy – implantát po zahojení zajišťoval bezpečnost hlavy při cvičení a dále umožnil obnovení vnitřního tlaku v lebce. Na to nejvíce vsázela fyzioterapeutka Šárka Smíšková, která s rodinou spolupracovala už od Olomouce a která stála i za rehabilitací Jiřího Regi Schamse.

Několik dní před operací začali lékaři ve Fakultní nemocnici v Ostravě upouštět Lukášovi mozkomíšní mok. Hlava se mu v jednom místě sice hrozivě propadala v důsledku poklesu tekutiny, bylo ale zajímavé sledovat, jak Lukáš ožívá. Smál se, reagoval na rodinu, bratra a bylo jasné, že dobře vnímá, co se s ním děje a co ho čeká.

Samotná operace trvala několik hodin a neobešla se bez komplikací. Implantát neseděl, jak měl, lékaři ho museli upravovat a tvarovat. Nicméně po odeznění všech pooperačních komplikací začala Lukášovi nová etapa jeho rekonvalescence.

Po návratu do Sanatorií Klimkovice bylo možné začít rozšiřovat repertoár procedur. Nebylo to jednoduché, Dáša musela na cvičení vozit odsávačku hlenů a Lukáš byl v plínkách, navíc sešněrovaný ve speciálním stabilizačním oblečku, protože nedokázal pro ochablé svalstvo sám sedět. Postupně se ale propracoval až k polohovacímu stolu. Na něm vydržel zpočátku deset minut, důležité ale bylo, že se na svět mohl začít dívat opět ze vzpřímené perspektivy. “Už jsem si uvědomoval, co se se mnou děje, kde jsem, kdo je vedle mě. A začal jsem si vizualizovat další kroky a cíle. Rozhlížel jsem se po tělocvičně a říkal si: to motokolo vypadá dobře, na tom bych se chtěl projet. Tak jsem si udělal jednu čárku, co musím splnit. Ty činky vypadají dobře, ta kladka vypadá dobře… plánoval jsem si úsek po úseku, co bych chtěl dokázat. Každý den. A po nějaké době jsem s těmi činkami cvičil, pak s kladkou… prostě se to najednou stalo,” vzpomíná Lukáš.

Kromě ochablého svalstva, infekcí z cévky a problémy s tracheostomií ho také trápily ruce a nohy zdeformované spasticitou. Zatímco ruce dokázal po čase rozhýbat natolik, že mohl postupně používat tablet, u nohou byla situace horší a vyžadovala velmi specifický přístup k rehabilitaci. Pro představu: svaly na levé noze měl zasažené křečí jinak než stejné svaly nohy pravé. Každý sval bylo tedy nutné procvičovat individuálně. "S nohama jsme cvičili už v Olomouci. Nořili jsme mu je do lázní, obouvali do boxerských bot, různě mu je protahovali. Vůbec to nevypadlo beznadějně. Jenže pak byla šestitýdenní karanténa kvůli chřipkové epidemii, kdy jsme k Lukášovi nemohli, a to byl zlom. Pak už je nebylo možné rozhýbat. Ani rozcvičování, ani injekce botoxu nebyly nic platné. Mozek jakoby je odstavil.”

Jak Lukáš zvyšoval fyzickou i mentální zátěž, začaly se u něho objevovat epileptické záchvaty. Přicházely nečekaně o půlnoci, ve dvě hodiny ráno a vždycky ho na několik dní vyřadily z cvičení. Zejména levou stranu těla, kterou záchvaty postihovaly nejvíce, pak bylo nutné intenzivně procvičovat. Zabrat dostávala i psychika, protože nastavit správnou medikaci na stabilizaci epileptických záchvatů vyžadovalo zkoušet různé druhy léků a jejich dávkování. Ty u Lukáše vyvolávaly velmi intenzivní noční můry, ze kterých se dlouho vzpamatovával.

Dalším milníkem v rehabilitaci bylo odstranění sondy pro umělou výživu do žaludku, cévky (pozn. právě přes močové cesty vznikaly časté a komplikované záněty celého těla) a především tracheostomie. I když Lukáš nebyl napojený na plicní ventilátor, v jeho krku byl neustále vytvořený umělý otvor, který umožňoval v případě potřeby napojit ho na ventilaci nebo mu dodat kyslík. Tracheostomie ale vylučovala rehabilitaci v bazéně a znemožňovala Lukášovi mluvit, navíc se jednalo o rizikový a mokvající otvor, ideální pro vstup infekcí do těla.

Její odstranění bylo velmi komplikované, zvažovalo se zkrácení hrtanu a vytvoření plastiky, ale po zvážení všech pro a proti rodina operaci odmítla. Nakonec se přistoupilo k zašití otvoru, který v krku zůstal po odstranění tracheostomie (plastové trubice). Ani to ale nebylo bez komplikací, protože po probuzení z narkózy Lukáš začal modrat z nedostatku kyslíku. Tracheostomii mu tedy museli vrátit. To bylo pro Lukáše velice náročné zejména psychicky, protože do operace mohl omezeně mluvit (pozn. přidržoval si přitom rukou otvor v krku). Nakonec mu lékaři odstranili deformovanou tkáň v hrtanu, která se ukázala jako příčina problémů, a krk se samovolně zhojil. Stále ale vyžaduje dohled a pravidelné kontroly.

Postupem času se dařilo Lukáše čím dál víc socializovat a zapojovat do alespoň trochu běžného života. Navštěvovali ho kamarádi, kolegové z armády, našel si přátele i mezi pacienty sanatoria. Příslušníci 72. mechanizovaného praporu Přáslavice, kde Lukáš sloužil, pro něho uspořádali pochod. Tři stovky vojáků pochodovaly z třicet kilometrů vzdáleného Frýdku– Místku, aby mu na konci cesty vzdali hold a udělali radost.

Rodina ho brala na výlety, dokonce se aktivně zapojil do hledání nemovitosti, protože se pomalu blížila doba, kdy bude potřeba rehabilitaci v Klimkovicích ukončit. “Chtěli jsme, aby Lukáš věděl, že se něco děje, organizuje. Aby byl informovaný a pokud možno i vtažený do rozhodování. Takže když jsme hledali dům na prodej nebo pozemek na stavbu, nasmlouval jsem schůzky a prohlídky na odpoledne a podvečer, nabral jsem Lukáše a jeli jsme se podívat společně. Nechtěli jsme, aby měl pocit – ty jsi ten zraněný, tak cvič a o ostatní se nestarej.”

Lukášův stav se během let strávených intenzivní neurorehabilitací v Sanatoriích Klimkovice natolik zlepšil, že bylo možné začít přemýšlet, jak ho přiblížit k jeho snu – odejít ze sanatoria po svých nohou a ne odjet na invalidním vozíku. Jeho nohy byly v důsledku spasticity totiž velmi ochablé a především zkroucené do tvaru půlměsíce (pozn. Achillovy šlachy byly křečí stažené a nepružné). Postavit se na ně nebylo možné, navíc velmi bolestivé. Variantu napevno sešroubovat kotníky rodina odmítla, protože to by bylo pro Lukáše velmi omezující.

Po několika schůzkách a vyšetřeních ve Fakultní nemocnici Motol se řešení našlo – o sedm centimetrů prodloužit Achillovu šlachu levé nohy a pomocí drátů narovnat zkroucené prsty. Pokud operace dobře dopadne, pak po zahojení operovat i druhou nohu.

Operace dobře dopadla, ale následná rekonvalescence pro Lukáše znamenala několik týdnů intenzivních a nepřestávajících bolestí, které byly až na hranici snesitelnosti. Zraněný mozek totiž do operované nohy, která byla napevno fixovaná v bytelné sádrové dlaze, vysílal signál, že správná poloha chodidla je onen půlměsíc, který bylo třeba napravit. Noha se tedy v sádře kroutila, což způsobovalo Lukášovi veliké bolesti, které nebyla schopná tlumit ani analgetika. Po několika měsících následovala operace druhé nohy – opět velice bolestivá.

Svůj sen si ale splnil. V červenci 2017 ukončil po čtyřech letech svůj rehabilitační pobyt a z hlavního vchodu Sanatorií Klimkovice skutečně odešel po vlastních nohou. Ve skutečnosti to bylo jen několik váhavých kroků za asistence rodičů, ale pro ty, kteří Lukáše viděli na začátku jeho cesty, to byl velmi silný moment.

Po zranění

Ještě během pobytu v Klimkovicích koupila rodina bezbariérový dům, aby mohla žít pohromadě. Lukáš potřeboval být v dosahu lékařské a rehabilitační péče a zároveň potřeboval prostor, aby mohl cvičit a učit se samostatnému životu na invalidním vozíku. Byl sice po operacích nohou, ale ty se musely nejprve dostatečně zahojit. Pro Dášu Hirkovou to bylo velmi náročné období, protože s ním musela denně jezdit na dvoufázové rehabilitace do Frýdku–Místku.

Zároveň se začínaly řešit i problémy, na které nebyl během neurorehabilitace čas ani prostor. Například problémy s očima. Lukáš má totiž v důsledku poranění mozku poškozený oční nerv, takže se na svět dívá střídavě jedním a druhým okem. Několik měsíců jezdili na oční rehabilitaci do Opavy, ale museli přestat, protože se u něho začaly objevovat problémy s dvojím viděním. “Vidím jedním směrem tam a jedním tam. Vlastně přepínám oči, ale nikdy nevidím jako zdravý člověk, který vnímá určité zorné pole najednou. Jsem jako chameleon. A po fyzické námaze vidím občas dvojitě. To si málokdo umí představit a zcela otevřeně říkám, že se vůbec nedivím, že to někoho dovede k sebevraždě.”

Postupem času a úměrně tomu, jak se částečně stával soběstačným, začal Lukáš omezovat různé rehabilitace a fyzická cvičení mimo domov. O to více se začal zapojovat do běžného života, podílet se na provozu domácnosti a oprašovat své staré zájmy, jako je hra na basovou kytaru, angličtina nebo kreslení. Udělal si kurz baristy a zvažoval i studium vysoké školy. Začal se aktivně starat o své finance a absolvoval několik investičních kurzů.

Výčet jeho zájmů by byl vyčerpávající, každopádně ale potvrzuje, že v jistou chvíli bylo rozumné přestat upínat se na zlepšení fyzických dovedností a raději se začít starat o fungování v běžném životě. “Jednou je třeba opustit neustálé cvičení až do zblbnutí. Stačí pár základních cviků, které Lukáš stejně dávno cvičí, ale musí se naučit postarat o sebe v běžném životě. My jsme si nikdy nestanovovali nějaké cíle, tedy kromě toho, aby se vrátil do života. Ale jestli bude olympijský vítěz nebo ne, je úplně jedno. Pro mě tu olympiádu dávno vyhrál,” zamýšlí se Jiří Hirka a jako příklad uvádí historku z Londýna. Když jim uletělo letadlo, byl to Lukáš s bratrem Tomášem, kteří šli shánět nové letenky. “ Lukáš se na rozdíl ode mě domluví dobře anglicky.”

Lukášův současný život by se nechal rozškatulkovat mezi akce, které pořádá armáda a na které ho pravidelně zve, dále na život para sportovce s předpoklady dostat se mezi světovou elitu a všední život vyplněný povinnostmi i radostmi – těmi jsou třeba projížďky v sajdkáře, během kterých s tátou křižují krajinu na jejich Harley–Davidson.

Parasport

Samotnou kapitolou Lukášovo současného života je para sport. “Dlouho jsem si říkal, že bych rád zápasil s jiným protivníkem, než jen s následky svého zranění. Tedy s někým, koho vůbec mohu porazit nebo s ním mohu alespoň porovnat síly. Měl jsem o tom dokonce i sen, tak jsem o tom začal mluvit s rodiči,” přibližuje Lukáš, jak se v roce 2021 k para sportu vlastně dostal. Inspirací mu byl válečný veterán Miroslav Lidínský, který se věnuje golfu a lyžování i přesto, že přišel ve válce o nohu.

V para atletickém klubu SSK Vítkovice se seznámil s reprezentační trenérkou Anetou Inochovskou, se kterou od té doby tvoří nerozlučnou sportovní dvojici. Třikrát týdně trénuje ve Vítkovicích a mezitím si dává do těla v domácí posilovně nebo piluje techniky hodu oštěpem a koulí na zahradě. Víkendy většinou zabírají závody v ČR i v zahraničí.

I této životní etapě se musel přizpůsobit chod rodiny. Zatímco Dáša Hirková se stará o chod domácnosti a pečuje o Lukáše, Jiří Hirka opustil své zaměstnání, aby synovi pomáhal v sportovní kariéře a dalších aktivitách. “Jak jsem říkal, moc bych Lukášovi přál zazávodit si na paralympiádě, ale o to nejde. Díky sportu se dostává do kontaktu se spoustou lidí, socializuje se, musí zvládat různé situace. Je velmi důležité, že vystupuje ze své sociální bubliny, že nemá moc prostoru uzavírat se do svého mikrosvěta bolesti a neštěstí. Navíc má v komunitě velký respekt a inspiruje velkou spoustu lidí. To jsou důvody, proč má smysl ho podporovat.”

Para atletika se tedy stala jednou z hlavních náplní života zraněného válečného veterána Lukáše Hirky. Rád by se věnoval sportovní střelbě z pistole a brokovnice, tady ale bohužel naráží na limity dané následky jeho zranění. Problémy se zrakem střelbu vylučují, nemůže se věnovat ani míčovým nebo kolektivním sportům. Zásah míčem, otřesy či srážka s jiným sportovcem – to vše by mohlo mít pro Lukáše fatální následky. Jeho zranění je velmi výjimečné a zařazuje jej do kategorie F34. Lukáš má reálné naděje, že se v roce 2023 zúčastní mistrovství světa v Paříži. Pokud k tomu opravdu dojde, jedno je jisté – ať už bude stát na stupních vítězů nebo ne, dá do toho všechno, co může.

Doslov

Příběh Lukáš Hirky je příběhem o neuvěřitelné odvaze prát se s neznámem. O sepjetí rodiny, která svého padlého nenechala na holičkách, ale udělala i za cenu velkých obětí vše proto, aby mu pomohla znovu vstát. S pomocí neváhaly přijít desítky kamarádů i zcela neznámých lidí jen proto, že cítily a respektovaly sílu jednoho života porvat se s osudem. Desítky či stovky dalších lidí čerpají z Lukáše sílu a inspiraci. Vidí skromného, usměvavého člověka, který vždy rád zastaví a popovídá si. Dokáže podpořit a neodsuzuje. Je pro ně hrdina a to jen velmi mlhavě tuší, kolik dřiny, potu, bolesti a někdy i zoufalství musel Lukáš vytrpět, aby se dnes dokázal na svět usmát.